Zdravím tě duše milá. Jmenuji se Pavla a jsem průvodkyní na cestě k vnitřnímu umělci a kreativitě. Před patnácti lety jsem, založila výtvarný ateliér Mozaika, který výtvarné dovednosti vyučuje ve více, než padesáti městech naší republiky. Kreativitu vnímám jako jeden z posvátných darů, jenž byl nám lidem věnován k tomu, abychom se rozvíjeli a podíleli se na vytváření našeho duchovního i fyzického bytí.
Narodila jsem se ve znamení Vah a mou patronkou je Bohyně Venuše. Můj vlastní svět nezná hranice, omezení ani čas. Od dětství jsem měla touhu nalézt něco, s čím dosáhnu hlubokého propojení a pocit vzájemné sounáležitosti.
Ze své přirozenosti jsem instinktivní, proměnlivá a hluboce emocionální. Vnitřně se cítím příjemně, když jsem obklopena prostředím a atmosférou plné bezpečí, citlivosti, lásky, jemnosti, pochopení a v hlubokém sepětí s okolním světem. Touha mé duše mne vodí do míst, kde se dotýkám podstaty života. Neřídím se zákony reality. V mém vnímání jsou důležitější věci, než ty hmotné.
K životu přistupují s vnitřní rozhodností, důvěrou ve své schopnosti, nechávám se vést svými instinkty a aktivně usiluji o naplnění svých tužeb a potřeb. Miluji svůj život, své děti, přírodu a vědomé bytí v celé jeho božské existenci.
Bohové mi nadělili datem a časem mého narození silný vliv ascendentu v rybách. Tedy mírnou, soucitnou, uměleckou, mystickou a snovou povahu. Do vínku mi ryby dýchly hledání mystické jednoty a vztahování se k nadpozemskému. Splynutí individuálního já v oceánu veškerenstva. Archetyp Vah je především o vztazích. Vytváření harmonie ve vztazích ať už s partnery nebo v jiných rovinách partnerské spolupráce. Oba archetypy mají něco společného. Oba jsou velmi citoví.
Obojí je o hledání lásky a splynutí. Váhy toto splynutí a harmonii hledají ve vztazích, Ryby touží po lásce kosmické. Venuše vládne Váhám a Neptun vládne Rybám. Obojí jsou dva aspekty lásky. To jsou mé dvě hlavní síly. Lunu Mám také v Rybách. Postavení Luny v rybách je také nejvíce citlivé. Mé prožívání emocí je velmi intenzivní a hluboké s tendencí prožívat bolest na hranici utrpení, ze kterého je možné cestu ven nalézt, jen pokud objevím za bolestí vyšší smysl.
V sedmém domě, tedy mém vnitřním světě, stojí vedle sebe Luna a Lilit. Tedy bílá kněžka a černá čarodějka. Obě mám zastoupené i v prvním domě, tedy v tom, co se projevuje i navenek. Lilit mi dává nespoutanost a divokou sílu. Divokou ženu, spojení se zemí, pohanství…sexualita a osvobození od všech konvencí nebo zákonů společnosti. Kněžka ve mě provází moudrost, hloubku, porozumění, soucit, lásku, empatii, pomoc druhým. K tomu Jupiter v Beranu – férovost a spravedlnost, čest. První dům znamená projev JÁ navenek a sedmý dům znamená projev JÁ směrem dovnitř.
Toto vše by se mohlo zdát jako život v krásné pohádce. Bylo tomu vždycky tak?
Dětství jsem prožívala v malebné vesničce pod Hradem Svojanov. Obklopovala mne nádherná divoká příroda a většinu svého času jsem trávila na loukách a v lesích českomoravské vysočiny. Od jara do podzimu jsem se nechávala unášet vůněmi zelené trávy, mateřídoušky, lesních jahod a pryskyřic stromů. Všude kolem mě byl kaleidoskop barev květů chrpy, vlčích máků, divokých rostlin a pampeliškových luk.
V zimě jsem se bořila do hlubokého sněhu, jehož diamantová barva se odrážela i na omítkách všech domů a celá vesnice byla zahalena tichou peřinou.
Naše domácnost ale zas tak moc tichá nebyla. Pocházím z poměrně komplikované rodiny, jejíž dlouhou dobu byl součástí i nevlastní despotický otčím. Učitel fyziky a chemie, který vůbec nechápal, ve kterém světě žiju já. Byla jsem jiná, než všichni ostatní. Nejčastěji jsem slýchávala, ať laskavě spadnu nohama na zem, že jsem mimo realitu a že se musím změnit.
Byla jsem taková, jaká jsem byla a nechápala jsem, proč mě nemilují, proč kárají vše, co dělám a říkám.
Chtěla jsem být milována, snažila jsem se, jak jsem jen mohla, ale vše jsem vždy udělala jinak, než jak si ostatní představovali. Otčím nikdy nešel pro ránu daleko. Nevím, jaké pocity prožíval uvnitř, ale navenek bylo vidět, jak slastné je mu potěšení ze strachu z jeho síly, kterou jsme jako děti často pociťovaly na vlastní kůži.
Cítila jsem bolest a smutek. Utěšit jsem se uměla únikem do přírody a svého snového světa. Bolest a smutek se s dospíváním měnil v chaos, zmatek a zlobu a opovržení. Odešla jsem z domu za bouřlivých okolností ještě před tím, než jsem byla plnoletá. První rok samostatného života byl utrpením.
Svá křídla jsem začala roztahovat až kolem devatenáctého roku. Chytla jsem pevnou půdu pod nohama, objevila jsem v sobě neuvěřitelnou sílu se o sebe postarat, začala jsem se projevovat bez účasti kritiků, kteří se mě snažili měnit. Začala jsem být svobodná.
Přesto, že jsem žila velmi krásný, intenzivní, nespoutaný a čím dál více pracovně úspěšný život, dlouhá léta jsem se emočně neuměla odpoutat od minulosti. Upadala jsem do hlubokých smutků z nelásky, nepochopení, křivd a ublížení.
Trvalo dlouho a bylo to někdy opravdu velmi těžké, než jsem se dostala k vědomí a porozumění. Neshody, problémy a nepochopení ve vztazích jsem prožívala s obrovskou intenzitou, měla jsem neutichající touhu vždy vše urovnat do harmonie a souladu.
Když se dnes v pětačtyřiceti letech ohlížím za svými předešlými vztahy nebo situace, které do těch vztahů vstupovaly tak s uvědomím toho, kdo jsem a s vědomím toho, kam směřuje má duše a co mi bylo předurčeno, čtu knihu svého života, na jejíž každé stránce nacházím laskavé pochopení doprovázené soucitným a láskyplným aha nebo ajo…tohle taky…-)) no vždyť jak by to mohlo být jinak ...-))
Jsem vděčna za každou chvíli svého života, byť některé z nich byly ve svém jádru tak těžké. Miluji své povahy ve všech polaritách, miluji svou Venuši, Lunu i Lilit, Neptuna a Saturn. Prožívám vděčnost za to, že vím, kdo jsem. Jsem vděčna za to, že jsem došla k vědomí, které mi umožnuje podílet se na tvorbě svého života. Jsem šťastná, že jsem našla domov nikoli mezi čtyřmi stěnami, ale ve svém srdci.